Temný křik

Půlnoční pláč rozezněl mou duši,
a srdce mé jakoby zasáhli kuší.
A v okně déšť kanul jak slzy,
však půlnoc černou vykouzlil brzy.
Sám anděl černoty.

Uprostřed oblohy jen jedna hvězda zářila,
a já hádal komu asi patřila.
Neb každý človek jednu hvězdu má,
a já doufal, že tahle je má.
Ta sama uprostřed temnoty.

Dlouhými doušky jsem nasával déšt,
a v mysli hledal začátky cest.
Prameny paměti přestal jsem pít,
bez studu z nemoty chce se mi snít.

Chci se rozletět s myšlenkou nevinou,
slepý se toulat barevnou krajinou.
Až zase uvěřím, že se svět točí,
přestanu snít otevřu oči.
Co uvidím?

Ztracený duše, zranený životy,
obličej bez krásy, bez krásy prostoty,
a nebo strnulý, vyhublý stíny,
barvy a vůně zkroucený v síni,
krásy a lásky, slepoty, nemoty.

Když tohle vidím někam se propadám,
smrtelný tras těžko už ovládám.
Do nocí volám " Zbavte mne břemene!"
nikdo však neslyší - srdce je kamenné
kamenné a tiché.