Platonická láska

Ztrácím se... nevím, jak popsat cit, který mě požírá den co den.
Je to snad láska, co mi nedá večer spát?
Je to snad láska, která mi dává sílu letět dál?

Hořím... neznám už citlivost svýho těla.
I kdybych byla probodena tisíce špendlíky,
tak nic neucítím - jsem tebou plně opojena.

Každý den tě potkávám - vím, že o mně víš!
Srdce mi to každou chvíli potvrzuje - dává naději!

Potápím se,
volám: zachraň mě!
Už nemohu žít,
radost cítit.

Nejsi se mnou - proč být teda šťastná?
Nevnímáš mou duši - nač stále žít?

Beznaděj se vkrádá... naplňuje duši, která byla stvořena pro tebe samotnou.
Jsi tak blízko a zároveň daleko... rveš mi srdce - bolest je sice nesnesitelná, ale zároveň plná lásky - té největší, kterou mohu dát!